Jak můžeme oslovit lidi z jejich kultury spíše než z naší vlastní?
V malém moldavském městě je kostel, do kterého jsem pár měsíců chodil. Ředitelkou bohoslužby byla pastorova manželka. Písně, které si vybrala, byly obvykle písně, které jsem znal, kromě toho, že jsme zpívali v rumunštině a ruštině. Písně byly předem nahrané s minimálními nástroji, ale stále měly velmi západní nádech. Všiml jsem si, že zatímco členové moldavské církve zpívali písně a dobře je znali, nereagovali na hudbu tleskáním nebo zvednutím rukou.
Jednoho dne se vedoucí uctívání rozhodl zazpívat píseň, která měla velmi moldavsko-východoevropský nádech. Bylo to poprvé, co jsem slyšel tento typ hudby ve zdech kostela. Nejprve jsem nezaznamenal žádnou reakci členů sboru, ale pak jsem si všiml muže, který si klepal nohou do rytmu. Nejdřív mě to překvapilo, ale vlastně to dávalo smysl. Lidé v tomto kostele nezpívali písně ze své kultury; zpívali přeložené verze hudby jiné kultury, ke které se ve skutečnosti nemohli připojit. Překlad písně nestačil; samotná píseň musela být z Moldavska, aby lidé odpověděli ze srdce.
Zajímalo by mě, jak odlišně by tito členové církve uctívali, kdyby zpívali písně, které byly vyrobeny v tradičním moldavském stylu. Na svatbách a večírcích se tyto svižné, optimistické písně hrají na plnou hlasitost a lidé tančí s vysokou energií a křičí z plných plic, přičemž světlo jim prakticky září z tváří. Vidět to znamená vidět skutečnou svobodu v sebevyjádření. Mohu si jen představit, jak by probíhaly bohoslužby, kdyby existovaly písně tohoto typu s bohoslužebnými texty.
Když děláme jakýkoli druh dosahu, ať už v jiné kultuře nebo v naší vlastní subkultuře, jak přemýšlíme o lidech, které se snažíme oslovit? K jaké hudbě se vztahují? Které části jejich kultury musíme rozumět, abychom mohli co nejúčinněji sdělovat Boží lásku? Jak můžeme oslovit lidi z jejich kultury spíše než z naší vlastní? Ježíš to dělal vždy, když vyprávěl podobenství. Jeho učedníci a komunity, které navštívil, byly z velké části složeny z farmářů, takže aby se dostal do jejich srdcí, nejprve oslovil jejich mysl prostřednictvím běžného chápání zemědělství. Vyprávěl příběhy, jako když pastýř opustil své stádo, aby šel najít jednu ztracenou ovci (Lukáš 15:3–7); Použil přirovnání, že Ježíš je vinná réva a věřící jsou větve nesoucí ovoce, které rostou z vinné révy (Jan 15:1–17); Dokonce způsobil, že skutečný fíkovník uschl jako příklad toho, jak by naše víra měla stát (Marek 11:12–14, 20–26). Kdyby Ježíš vedl svou pozemskou službu dnes, dokážu si představit, že aby se k nám dostal, řekl by několik podobenství pomocí kočičích memů a odkazem na moderní technologie. (Něco jako „Já jsem prodlužovací kabel a ty jsi nabíjecí kabel. Každý, kdo ke mně zůstane zapojený, vždy vyrobí telefon s plně nabitou baterií.“)
Jak můžeme oslovit mysl těch, kterým sloužíme, abychom nakonec oslovili jejich srdce poselstvím evangelia?
Za předpokladu, že nic nevím
Jedním z klíčů k oslovení lidí je pokora. Pokud vstoupíme do nové kultury a budeme si myslet, že a) už víme, jak dělat určitou věc ab) že to, jak to děláme, je jediný způsob, jak to udělat, automaticky to vytváří bariéru mezi námi a kýmkoli, komu se možná snažíme sloužit. Následující příběh ukazuje, jak to nedělat.
Lekce z moldavské šunky
V Moldavsku, ve městě, ve kterém jsem žil, mělo pěkné centrum s obchody a několika restauracemi. Byl zde také řetězec lahůdek, který měl několik míst po celé zemi. Už jsem tam koupil pár věcí a nikdy jsem si nemyslel, že by se to nějak lišilo od objednání z lahůdky v mém místním obchodě s potravinami v Pensylvánii. Ale jednoho konkrétního dne jsem se rozhodl objednat nějaké obědové maso na sendviče. Objednal jsem si 500 gramů šunky a prohlížel jsem si ostatní lahůdky, zatímco obsluha připravovala maso. Podala mi sáček se šunkou, a když jsem se na něj podíval, všiml jsem si, že držím jeden kus šunky, ne nakrájenou šunku, o které jsem předpokládal, že si ji objednávám. Zeptal jsem se jí: "Proč to není nakrájené?" Odpověděla jednoduše: "Nepožádal jsi mě, abych to nakrájel." Moje hrdost vzplála, když jsem si v duchu myslel, Neměl bych tě chtít, abys to nakrájel. Toto je a lahůdky, za hlasitý pláč! Zeptal jsem se jí, jestli by mohla nakrájet kousek, který mi právě dala, ale řekla, že je příliš malý na to, aby se dal nakrájet na stroji. Ten den pro mě žádné maso nakrájené na tenké plátky!
Místo toho, abych vnitřně reagoval s pýchou, co kdybych přemýšlel o tom, co má kulturně větší smysl? Něco jako, Oh, to vlastně dává smysl. Častěji jsem viděl lidi nakrájet bloky šunky na tradiční saláty, než jsem kdy viděl lidi jíst sendviče. Vlastně jsem za rok a půl, co tu žiju, nikdy nikoho neviděl jíst sendvič s nakrájeným masem. Mít tento typ reakce automaticky na mysli může vyžadovat změnu paradigmatu vidění jiných kultur jejich vlastní optikou než naší vlastní. Za předpokladu, že jsem nevěděl nic o tom, jak si v lahůdce objednat, mohlo zabránit tomu, aby se ve mně v důsledku této zkušenosti vytvořila malá zeď.
Změna našeho paradigmatu
Tento posun paradigmatu lze použít i v misích. To, že evangelikálové v USA uctívají s kytarami a bubny, neznamená, že bychom měli vzít kytary a bubny do hor Peru nebo na indický venkov a očekávat, že lidé budou náhle uctívat Boha „přiměřeně“. Ve skutečnosti by samotný způsob, jakým představujeme evangelium, mohl potenciálně postavit zeď mezi nás a někoho z jiné kultury, jak je znázorněno níže.
Mohlo by se stát, že když si vezmeme „americký“ způsob, jak s sebou na misiích dělat věci (což uděláme, pokud na to nebudeme předem myslet), lidé, které se snažíme oslovit, nemusí dobře reagovat na náš způsob komunikace, náš způsob budování důvěry nebo náš způsob prezentace příběhu evangelia?1 Přemýšlejte například o tom, jak by člověk se západním původem mohl předložit úplné poselství evangelia někomu z Asiatů. Člověk ze Západu by pravděpodobně nejprve představil skutečnost, že Ježíš nás miluje a zemřel za naše hříchy, a poté by vysvětlil proč. Asiat by s největší pravděpodobností začal v Genesis a před příchodem na Ježíšovu službu, smrt a zmrtvýchvstání vyprávěl příběh Židů.2 Pokud jste jako Zápaďák předložil fakta jako první někomu v Asii, možná by se divil, že si nemyslí, že je dost hloupý na to, aby vzal „fakt“ jako nominální hodnotu, aniž by mu nejprve ukázal větší obrázek a poté, jak do sebe všechny části zapadají. Podobně, pokud jako člověk s asijským kulturním pozadím začínáte v Genesis při předkládání evangelia obyvatelům Západu, riskujete, že poměrně rychle ztratíte pozornost svého publika.
Být si vědom kultury, do které vstupujeme na misijním poli, a reagovat na vše s pokorou nám pomáhá zasáhnout mysl lidí a poté i jejich srdce, tak jak by to udělal Ježíš.
1. Kniha Kultura Map, od Erin Meyer, (2015) rozebírá několik akcí, které podnikáme v mezikulturních situacích, a nabízí pro každou z nich kontinuitu. Kultury mohou být umístěny kdekoli podél každého kontinua. Komunikace, důvěra a přesvědčování jsou tři z těchto kontinuí.
2. Mapa kultury, s. 104–112 XNUMX.
Tento článek je z knihy Vyvíjející se mise: 24 hlasů uvažujících o dnešních misích. Tato kniha je sbírkou 31 článků, které ukazují rozmanitost moderních misí a způsobů, jakými se dnes můžeme všichni zapojit. Chcete-li získat další informace nebo zakoupit kopii, klikněte zde.
Další informace o misích naleznete na dovemission.org
O Hillary Vargasové
Hillary se připojila a spoluvedla krátkodobé týmy do Guatemaly. Poté, co Hillary sloužila jako dobrovolnice Peace Corps v Moldavské republice v letech 2014 až 2016 se svým manželem Adrinem, pocítila své dlouhodobé volání do misí prostřednictvím administrativy. Od roku 2018 pracuje v kanceláři DMI v Lititz, PA.
